Info o plemeni

Bonitační řád

30. července 2007 v 16:23 | Blanka Filipiová
Bonitace německých dog se řídí tzv. Bonitačním řádem, který upravuje pravidla pro bonitování v KCHND.

Základní ustanovení

  1. Účelem bonitačního řádu je stanovení jednotných směrnic pro pořádání a organizaci bonitací a pro činnost bonitačních komisí KCHND.
  2. Bonitace je odbornou chovatelskou činností, která na základě poznatků o zevnějškových a povahových přednostech, nedostatcích a vadách v porovnání s platným standardem FCI a na základě posouzení rodokmenové hodnoty bonitovaného jedince slouží k určení jeho chovné upotřebitelnosti a je vodítkem pro výběr chovných párů.
  3. Úspěšné absolvování bonitace je základní podmínkou pro zařazení bonitovaného jedince do chovu v ČR. Bonitace platí na celý život jedince.
  4. Bonitace provádějí tříčlenné bonitační komise, určené výborem KCHND. Předsedou bonitační komise je vždy mezinárodní rozhodčí, který je uveden v seznamu mezinárodních rozhodčích Eu.DDC. Další dva členové jsou členy sboru rozhodčích nebo chovatelského kolegia. Z těchto dvou členů musí být alespoň jeden též rozhodčím. Rozhodčí a též další členové komise nemohou bonitovat jedince ve svém držení a ze svého chovu. Bonitační komise je oprávněna doporučit majiteli odložení bonitace.
  5. Výbor KCHND je oprávněn nařídit opakování bonitace.
  6. Proti rozhodnutí bonitační komise má majitel nechovného jedince právo odvolání k výboru KCHND. Musí to však učinit doporučeným dopisem, ve kterém podrobně uvede důvody svého odvolání. Vyhoví-li výbor KCHND takovému odvolání, bude bonitace opakována před zvláštní bonitační komisí, jmenovanou výborem KCHND. Členem této bonitační komise musí být předseda bonitační komise z předchozí bonitace jedince.

Povinnosti pořadatele bonitace KCHND

  1. Datum a místo konání bonitací a složení bonitačních komisí je součástí ročního plánu práce KCHND a je uveřejněno v klubovém zpravodaji. Delegaci posuzovatele a pozvání všech členů bonitační komise zajišťuje jednatel KCHND.
  2. Zajistit vhodné místo pro konání bonitace i se zřetelem k prostoru, světlu a ostatním pracovním podmínkám bonitačních komisí i s přihlédnutím k přiměřenému počtu přijetí bonitovaných jedinců a jejich majitelů.
  3. Za řádný průběh bonitace zodpovídá vedoucí kolegia rozhodčích spolu a příslušným regionálním poradcem chovu.
  4. Zajistit v době a prostoru bonitace zdravotnickou a veterinární službu.
  5. Výsledky bonitací průběžně zveřejňovat ve Zpravodaji KCHND.
  6. Vést přehled o jedincích, kteří se bonitací zúčastnili, zpracovávat pravidelně výsledky bonitací s perspektivním zaměřením chovu.

Všeobecná ustanovení

  1. Bonitace se mohou zúčastnit jedinci, kteří se mohou vykázat platným průkazem původu, který je vystaven členskou organizací FCI, nebo organizací FCI uznávanou. Psi, kteří jsou v držení občanů ČR, musí být zapsáni v plemenné knize ČMKU.
  2. Psi i feny musí v den bonitace dovršit stáří 18 měsíců. Jedinci v držení občanů ČR musí před absolvováním bonitace splňovat podmínku účasti na výstavě ve třídě dospělých, kde je zadáván titul čekatele národního šampiona, se zadanou známkou nejméně velmi dobrá u obou pohlaví.
  3. U importovaných jedinců je povinností majitele předvést jej k posouzení i tehdy, absolvoval-li dovezený jedinec zkoušku způsobilosti k chovu v zemi, odkud byl vyvezen. Bonitaci není nutné opakovat, pokud má dovezený jedinec absolvovánu bonitaci podle Eu.DDC. Nutno doložit fotokopii bonitační karty se zápisem chovnosti v průkazu původu dovezeného jedince.
  4. Bonitace se mohou zúčastnit pouze zdravá zvířata s platným veterinárním potvrzením dle směrnice státní veterinární správy.
  5. Přihlášky na bonitaci se přijímají přímo na místě bonitace. Při přejímce jedince je ověřeno, zda splňuje všechny podmínky, které jej opravňují k účasti na bonitaci, zda má platný průkaz původu a je ověřena jeho totožnost dle tetování nebo čipování.
  6. Poplatky za bonitaci jsou stanoveny ceníkem KCHND.

Speciální ustanovení

  1. Měření bonitovaných jedinců provádějí vždy dva členové chovatelského kolegia, nebo z řad zkušených chovatelů, kteří jsou pro tuto funkci vyškoleni a pověřeni výborem KCHND.
  2. Měření je prováděno na dostatečně prostorné, rovné a zpevněné ploše. K měření je používána hůlková míra a ohebné měřidlo (krejčovská míra).
  3. Měření prováděná hůlkovou mírou :
    - výška v kohoutku
    - šikmá délka těla
  4. Měření těchto hodnot je při hůře zvladatelném jedinci prováděno 3x, zapisuje se průměr těchto měření.
  5. Měření prováděná ohebným měřidlem :
    - délka čenichové partie hlavy
    - délka lebeční partie hlavy
  6. Bonitovaného jedince je nutno změřit vždy před jeho posouzením. Nervózní a neovladatelná zvířata, která není možno objektivně změřit, jsou z dalšího průběhu bonitace vyloučena.
  7. Veškeré údaje o bonitovaném jedinci jsou zaznamenávány na bonitační karty, které jsou schváleny Eu.DDC. Na nich jsou vyznačeny pomocí číselných a abecedních kódů přednosti, vady a nedostatky bonitovaných jedinců. Originál bonitační karty obdrží majitel bonitovaného zvířete a kopie zůstává založena v chovatelské dokumentaci klubu. Každá bonitační karta je podepsána všemi členy bonitační komise.
  8. Do bonitační karty musí být zapsáno vyjádření k volbě partnera u chovných a zdůvodnění známky nechovný.
  9. Povaha je posuzována dle chování zvířete v průběhu celé bonitace.
  10. Pro zařazení do chovu je možné chybění dvou zubů v rozsahu Pl v dolní čelisti.
  11. Nadpočetné zuby nejsou posuzovány jako vada.
  12. U psa, který má poškozený kterýkoliv zub v systému chrupu a hrozí jeho ztráta, či před nutnou extrakcí zubu z jakékoliv příčiny, je nutné předvést tohoto psa před komisi, která je složena ze tří členů chovatelského kolegia nebo výboru klubu, kteří o tom sepíší zápis a bude všemi podepsán. Zvíře je potom pro bonitaci a pro chovné účely posuzováno jako bez ztráty tohoto zubu. Jakákoliv jiná ztráta zubu, i případně doložená veterinárním potvrzením, je posuzována jako chybějící zub, se všemi z toho plynoucími důsledky.

Závažné vady, které neumožňují zařazení do chovu :

  1. Skus klešťový a zkřížený, předkus a podkus. Slabě vyvinutý chrup.
  2. Nakusování jednoho nebo více řezáků již neumožňuje zařazení do chovu.
  3. Rozštěp nosu a játrové zbarvení nosu. Vrozeně zalomený ocas. Nedosažení minimální výšky. Pohlavní výraz nevýrazný nebo netypický. Chybějící jedno nebo obě varlata. Příliš malá nebo příliš nestejnoměrná varlata. Pro nestandardní zbarvení. Pro bázlivost, agresivitu a kousání ze strachu. Pro zcela netypický zjev, pro přílišnou jemnost nebo slabou kostru. Též pro přílišnou hrubost, neušlechtilost a nevýraznost.
  4. Dále pro vadu nebo souhrn vad, které se projevují v takové míře, že příliš narušují celkový estetický pohled na předváděného jedince, či výrazně snižují nebo omezují činnost jeho funkčních orgánů.
  5. Bonitované zvíře obdrží známku chovný nebo nechovný. Bonitační výsledek spolu s obdrženou známkou je zaznamenán do průkazu původu bonitovaného jedince a podepsán předsedou bonitační komise.
  6. O bonitačním výsledku rozhoduje bonitační komise hlasováním prostou většinou hlasů.

darování krve

18. září 2006 v 22:20 | Blanka Filipiová
Psí dárce krve
Krev zachraňuje životy - lidské i ty psí
Pojmy jako transfúze, krevní skupina nebo dárcovství krve jsou i pro laiky srozumitelné. Krev je životadárná tekutina a každé malé dítě ví, že mohou nastat případy, kdy lékaři lidem zachrání život doplněním chybějící nebo nahrazením nemocné krve. Existují dobrovolní dárci krve, registry dárců, transfúzní stanice, krevní konzervy… Ale co naši psí přátelé? Co dělat, když krev potřebují oni?
Pravdou je, že krevní transfúze jsou stále nutnější i u psů, ale systém dárcovství, registrů i skladování psí krve je stále na nižší úrovni než v humánní medicíně. Jenom kvalitnější informovanost chovatelů a jejich vzájemná pomoc může přispět k rozšíření dárcovství krve jako mnohdy jediného způsobu záchrany života.
Kdy krev zachraňuje
Nejčastější a nejznámější chorobou krve je anémie - chudokrevnost neboli nedostatek červených krvinek. Anémie vznikají při nedostatku železa, vitamínu B12 nebo kyseliny listové, při poruchách kostní dřeně, předčasném zániku červených krvinek, patologických změnách krvinek bílých (leukémie) nebo při nedostatku krevních destiček. Další příčinou vzniku anémií bývají vlastní krevní ztráty, pokud tělo ztratí během krátké doby více než třetinu krve. Takové případy nastávají po úrazech, při krvácivých stavech během náročných operací, vlivem choroby - např. hemofilie nebo Von Willebrandovy nemoci, nebo jako následek některých infekcí, rakovinovýchých nádorů nebo otrav. Transfuze se používá i při některých autoimunitních onemocněních.
Ideální dárce
Dárcem musí být zdravý pes, který netrpí žádnými chronickými chorobami, neužívá trvale léky a který je navíc v době odběru v plné kondici. Nesmí být v rekonvalescenci po infekčním onemocnění, po operaci ani vážnějším úrazu. Samozřejmostí musí být, že je pravidelně odčervovaný i očkovaný proti běžným chorobám, ale poslední vakcinace by měla být minimálně 14 dní před odběrem krve. Dárce by měl být průběžně ošetřován proti přisátí klíšťat a v ideálním případě mít i negativní testy na lymskou boreliózu. Ideální dárce nikdy nedostal sám transfúzi, a to ani krevních komponent. Od posledního darování krve by měly uběhnout minimálně tři měsíce (lépe však půl roku). Fena by neměla hárat a neměla by mít nikdy štěňata. K odběru by měl jít pes nalačno.
Pokud není dostupný ideální dárce, je možné od některých hledisek upustit. Například když dárce sám v minulosti transfuzi dostal nebo když fena-dárkyně už v minulosti měla štěňata. Poslední slovo musí mít vždy veterinář, který rozhodne o způsobilosti dárce a míře rizika pro příjemce, a případně provede podrobnější zkoušky.
Optimálním věkem pro darování krve je 9 měsíců až 10 let, a tělesná hmotnost minimálně 25, lépe 30 nebo raději více než 30 kilogramů. Vzhledem k postupu při odběru krve je nutné, aby byl dárce dobře ovladatelný.
Mezi plemeny vhodnými k dárcovství krve jsou nejčastěji uváděni němečtí ovčáci, ale v některých registrech jsou to i irští vlkodavové, rhodéští ridgebackové nebo zlatí retrívři. Vhodná jsou všechna velká plemena.
Kdy, jak a kolik krve darovat
Před odběrem nejprve majitel odpoví na několik dotazů týkajících se zdravotního stavu dárce a pes je krátce klinicky vyšetřen. Vlastní odběr krve je nekomplikovaný zákrok, který zvířata většinou snášejí velmi dobře: pes je majitelem fixován na vyšetřovacím stole buď vsedě nebo vleže na boku. Je mu přiloženo škrtidlo a do jedné z velkých žil na končetinách nebo na krku je zavedena injekční jehla nebo intravenózní kanyla. Poté je k jehle či kanyle připojena injekční stříkačka nebo odběrový vak a odebráno potřebné množství krve. Rychlost odběru je různá, ale jen zřídka překročí 20 až 30 minut.
Krev se odebírá do vaků používaných v humánní medicíně, do malých vaků pro kočky, do vakuovaných lahví nebo stříkaček, které už musejí vždy obsahovat antikoagulační (protisrážlivý) roztok.
Pes může bezpečně darovat 15 až 20 % krve ze svého krevního objemu, což bývá zpravidla 16 až 18 ml krve na 1 kilogram živé váhy. Tak například pes vážící 30 kg může darovat přibližně půl litru krve, psi s váhou 15 až 25 kg dávají polovinu této dávky.
Teoreticky jsou psi schopni darovat krev každé tři týdny, ale prakticky je krev odebírána méně často, aby nedocházelo ke stresu. Pokud pes daruje krev opakovaně, musí dostávat pravidelně železo, komplex vitaminů B a vitamin C.
Registrované dárcovství
Na některých klinikách si vhodného dárce musí najít přímo majitel nemocného psa, jinde mu veterináři s hledáním pomohou. Protože ve většině případů hrozí nebezpečí z prodlení, je nutné se předem připravit na všechny eventuality, které veterinární praxe i chovatelství psa mohou přinést.
Dárce krve může být získán z různých zdrojů. Jednorázovými dárci mohou být zvířata ze stejného chovu, zvířata léčená na stejném pracovišti, zvířata z různých důvodů utrácená, zvířata pracovníků kliniky nebo zvířata zapsaná do dárcovských databází.
Chov trvalých dárců krve je drahý a relativně nehospodárný (lze získat každé 3 týdny jen 10 až 20 ml krve na 1 kg hmotnosti psa). Při předem připravovaném zákroku lze udělat konzervu vlastní krve, nebo lze použít vlastní krev přímo. Některá veterinární pracoviště mají svůj okruh psů-dárců, které mohou v akutním případě povolat. Všechna se však potýkají s jejich nedostatkem, pro který nemohou veterináři dát krev každému psovi, který by ji potřeboval. Dárce je zpravidla potřebný velmi rychle a tak často odebírají krev svým vlastním psům.
Registry dárců vznikly již na několika veterinárních pracovištích a kde to dosud nebylo možné, jsou veterináři stále odkázáni na osobní kontakty. V dnešní době mobilních telefonů a rychlých aut záleží pouze na majitelích, zda jsou ochotni pomoci a poskytnout krev svého psa na záchranu jiného zvířete.
V každém případě, povede-li se transfuzi uskutečnit, je to důvod k radosti na obou stranách. Majitel příjemce se raduje především, protože zlepšení bývá patrné ihned, a majitel dárce má jistě dobrý pocit, že pomohl při záchraně nemocného psa.
Uchovávání krve
Zatímco v Německu funguje systém psích krevních bank při univerzitách, v USA zase mají velké kliniky vlastní registry a krevní banky. Majitelé zaregistrovaných psů chodí na pravidelné kontroly a jsou zváni k odběrům. Za tuto spolupráci dostávají od kliniky slevy.
U nás neexistuje žádná centrální psí krevní banka. Vzhledem k tomu, že trvanlivost krevních konzerv je velmi nízká (v ideálním případě tři týdny) a že cena komerčně produkované a distribuované krve by byla neúnosně vysoká, zpracování i následné uchování krve technologicky složité a navíc při něm může dojít k částečnému znehodnocení krve, je na většině veterinárních pracovišť u nás preferována okamžitá aplikace krve příjemci. Zatím si tedy veterináři sami odebírají krev od psích dárců a v co nejkratší době ji předávají nemocnému zvířeti. Příjemce pak dostává krev s protisrážlivým přípravkem stejně jako jinou infuzi, aplikace je velmi pomalá a po ukončení transfuze je vhodné, aby pes zůstal ještě nějaký čas pod dohledem veterinárního lékaře.
Pes a krevní skupiny
Psí transfúze jsou jednodušší než např. u koček, kde hrozí nebezpečí přenosu retrovirů krví. A na rozdíl od "lidských" doktorů je pro veterináře teoreticky mnohem snazší najít pro svého psího pacienta odpovídajícího dárce. Psi sice také mají své krevní skupiny, ale běžně se u nich před první transfuzí krevní skupina nemusí zjišťovat. V zásadě platí, že kterýkoli pes může darovat krev jakémukoli psu. Plemeno nehraje při transfuzi žádnou roli, bernardýn může dostat krev od dogy a naopak. Veterináři se přitom shodují, že dárcovství krve je pro psa zcela bez rizika.
Stejně jako u lidí je základním předpokladem úspěšné transfúze totožnost krevních skupin dárce a příjemce. Psi mají sice více krevních skupin, ale první transfúze krve u psa je zcela bez rizika i při užití zcela neznámé krve.
Krevní skupiny psa jsou klasifikovány podle DEA (dog erythocyte antigen) systému, který rozeznává šest hlavních krevních skupin (1.1, 1.2, 3, 4, 5 a 7). Jeden jedinec může mít i několik faktorů najednou.
Aby se předešlo případným reakcím u druhých a dalších transfúzí, používá se u netestovaných příjemců negativní krev, nebo se provede zkouška snášenlivosti (smíchání vzorku krve dárce a příjemce po jejich úpravě a sledování vzniku sraženiny nebo rozpadu krvinek) či zkouška biologická (sledování reakce příjemce po podání malého množství krve).
Transfúzní reakce
Prudká obranná reakce organismu příjemce proti cizí krvi při první transfúzi nebyla dosud popsána, takže se krev nijak nevyšetřuje. Smrtelné nebezpečí hrozí u každé další transfúze - a to i při transfuzi od stejného dárce, kdy si příjemce v mezidobí mohl vytvořit protilátky na darovanou krev. Transfúzi proto musejí předcházet podrobnější zkoušky, minimálně křížová zkouška, která zjišťuje, jestli je krev dárce vhodná pro konkrétního příjemce.
Mezi nepříznivými reakcemi, které se po druhé a další transfúzi mohou objevit, jsou snížení nebo zvýšení teploty až horečka, neklid, slabost, chvění až třes, zvýšená frekvence pulsu a dechu, ztížené a zrychlené dýchání, zrychlení srdeční frekvence, dále kálení, močení, zvracení, zřídka kopřivka, přechodná anémie, vylučování krevního barviva močí nebo žloutenka. Naprosto výjimečně i anafylaktický šok končící smrtí.
Tyto život ohrožující stavy nastávají do několika minut po podání inkompatibilní krve. Častěji je však reakce mírnější a rozvíjí se řádově v hodinách po provedení transfúze. Nejmírnější reakcí je tzv. opožděná transfúzní reakce, kdy je zpočátku přijatá krev organismem tolerována a až po několika dnech se objevují horečky a další komplikace.
Naproti tomu dárcova přechodná slabost rychle odezní a majitel dárce se nemusí ničeho obávat.
Péče o psí dárce
Vyšetření psa před darováním krve je zcela zdarma - a to včetně základního biochemického a hematologického vyšetření krve. Podle pravidel konkrétních klinik může být pes odměněn například dárkem dle vlastního výběru v rámci předem daných finančních limitů, někde se dárcům předávají jakési obdoby Janského plakety v podobě přívěsků na obojek.
Pro majitele psího dárce krve může znamenat členství v registru dárců záruku bezplatných zdravotních kontrol po celou dobu života psa, podle možností jednotlivých klinik i po uplynutí věku vhodného k darování krve. Zcela jistě bude pro dárce přednostně zajišťována krev, pokud by ji někdy v budoucnu sám potřeboval.
Hlavně však může každého majitele psího dárce krve hřát dobrý pocit z toho, že pomohl zachránit život jinému psovi. Každý člověk, který někdy daroval krev, jej jistě zná.

Člověk nikdy neví…
Krev - tekutina nad jiné důležitá. Rozvádí v organismu živiny, kyslík, hormony, vitamíny a další specifické látky jednotlivým tkáním, odvádí zplodiny, reguluje tělesnou teplotu, pomáhá při obraně proti infekci. Když se cokoli ve složité cestě krve tělem pokazí, může být transfúze rozhodujícím krokem pro záchranu pacienta. Člověk nemůže předem nikdy vědět, jestli se někdy v budoucnu neocitne on sám, jeho blízcí nebo jeho pes v situaci, kdy budou sami potřebovat zdravou krev jiných. Lidé darují svou krev, aby byl vždycky k dispozici vhodný dárce pro každého potřebného člověka. Mohou však také udělat rozhodnutí za svého psa a nechat jej zapsat do seznamu potencionálních dárců. Ani pes nikdy neví…
Odkaz na stránky Seznam psů - dárců krve

Psí prosba

10. května 2006 v 0:11 | Blanka Filipiová
Psí prosba
Můj život trvá 10 až 15 let.Každé odloučení od tebe
mi působí smutek.Pamatuj,TY sis mne pořídil.Dej mi
čas,abych pochopil,co ode mne chceš.Důvěřuj mi,nik-
dy TĚ nezklamu.Nehněvej se na mě dlouho a za trest
mě nezavírej.TY máš své přátele a já mám jen TEBE!
Povídej si se mnou,i když Tvým slovům úplně nerozu-
mím,stačí mi když slyším Tvůj hlas.Uvědom si, že
když mě biješ,mohl bych tě hravě kousnout,ale já
to neudělám.Starej se o mne,jsem-li starý,i TY jed-
nou zestárneš.Buď v mých těžkých chvílích vždy se
se mnou,s tebou je pro mne všechno lepší.
tvůj chlupatý kamarád.

Chovatelský řád

27. dubna 2006 v 17:19 | Blanka Filipiová
Dodatek Klubu chovatelů německých dog k zápisnímu řádu ČMKU upravuje chov německých doga na území ČR. Je podřízen Chovatelskému a zápisnímu řádu ČMKU a Chovatelskému řádu FCI a Řád ochrany zvířat při chovu psů ČMKU.
Cílem Klubu chovatelů německých dog ČR je čistokrevný chov německé dogy dle standardu FCI č. 235, při zachování bilogického zdraví každého jedince. Pro realizaci tohoto cíle vydává Klub tento dodatek k zápisnímu řádu ČMKU.

I. Úvodní ustanovení

1. Dodatek Klubu chovatelů německých dog k zápisnému řádu ČMKU je základní normou pro čistokrevný chov německé dogy.
2. Ustanovení tohoto řádu jsou závazná pro každého chovatele nebo majitele německé dogy a jejich dodržování je podmínkou pro zapsání štěňat (psů) do plemenné knihy.
3. Chovatelský klub poskytuje chovatelský servis pouze členům klubu. Chovatel musí být členem klubu chovatelů německých dog ČR.

II. Chov a jeho řízení

1. Chovem se rozumí cílevědomá plemenitba, k níž lze použít pouze chovných jedinců.
2. Za řízení chovu odpovídá chovatelské kolegium, které je pomocným a výkonným orgánem výboru Klubu.
3. V čele chovatelského kolegia stojí hlavní poradce chovu. Členy kolegia jsou regionální poradci. Výbor Klubu může kolegium rozšířit dle svého uvážení.
4. Chov německých dog je čistokrevnou plemenitbou, kontrolovanou Klubem. Ve smyslu tohoto řádu se tímto rozumí možnost využití všech chovných jedinců. Držitel feny je povinen umožnit orgánům Klubu kontrolu vrhu.
5. Křížení barevných rázů za účelem dalšího zkvalitnění chovu se zřetelem k vyšlechtění žádoucích vlastností, jejich upevnění a zdokonalení může být prováděno pouze se souhlasem chovatelského kolegia.
6. Spojení otce s dcerou, matky se synem a spojení mezi sourozenci schvaluje chovatelské kolegium na základě předem podané žádosti k hlavnímu poradci.
7. Chovatel je povinen umožnit provedení krevní nebo biologické zkoušky k ověření identity vrhu v případech odůvodněné pochybnosti o původu vrhu. Pokud zkouška nepotvrdí pochybnosti o původu vrhu, nese náklady na její provedení Klub. V opačném případě nese náklady chovatel.
8. Klub je oprávněn svými orgány kontrolovat a sledovat :
a/ zda jsou chovní jedinci v trvalém držení majitele
b/ v jakých podmínkách (ustájení, zacházení, výživa, hygiena apod.) jsou chovní jedinci a v jakém jsou zdravotním stavu
c/ jaké podmínky má chovatel pro odchov štěňat

III. Chovní jedinci

1. Chovní psi a feny jsou čistokrevní jedinci, kteří vlastní platný průkaz původu vystavený nebo registrovaný plemennou knihou uznanou FCI a byli zařazeni do chovu na základě splněných podmínek.
2. Pro zařazení do chovu je nutné splnit následující podmínky :
a/ Jedinec musí mít v PP uvedeny předky do třetí generace
b/ absolvování bonitace se známkou "chovný", od stáří 18 měsíců
c/ je v pravomoci výboru Klubu vyžádat nezbytná odborná veterinární vyšetření nutná k potvrzení nebo vyloučení skryté dědičné nebo dědičně předpokládané vady
3. Dovezení jedinci se splněnou bonitací dle směrnic E.u.D.D.C. jsou považováni za chovné a nemusí bonitaci opakovat.
4. Psi a feny, kteří splňují bonitační podmínky dle směrnic E.u.D.D.C. jsou na bonitační kartě a v průkazu původu označeni razítkem "Chovnost E.u.D.D.C."
5. Úspěšné splnění podmínek pro zařazení do chovu označí Klub do průkazu původu. Majitel je povinen předat průkaz původu plemenné knize k zapsání jedince do rejstříku chovných jedinců ihned po splnění předepsaných podmínek.

IV. Krycí list

1. Krycí list je k dispozici držitelům chovných fen u regionálních poradců chovu. Pokud je covatel začátečník, či si není se svým výběrem jistý, obrátí se na regionálního poradce, který mu doporučí dva či více krycích psů.
2. Platnost krycích listů je neomezená.
3. Zvláště při krytí v cizině a též při dovozu jedinců, je třeba dbát na to, aby v průkazu původu byly uváděny barvy předků do třetí generace.
4. Způsob manipulace s krycími listy je uváděn přímo na krycích listech.
8. Držitel feny je povinen o krytí informovat regionálního poradce chovu do sedmi dnů po krytí doporučeným dopisem.

V. Vrh

1. Držitel feny je povinen nahlásit vrh do dvou dnů příslušnému poradci a rovněž majiteli krycího psa.
2. Fena může mít v kalendářním roce pouze jeden vrh.
3. Chovatel je povinen ponechat takový počet štěňat, který odpovídá zdravotní kondici feny, reálným možnostem a konkrétním podmínkám chovatele. Při větším počtu štěňat se doporučuje použít kojnou fenu. Držitel chovné feny musí informovat příslušného poradce o tom, kde je kojná fena ustájena a kolik štěňat z vrhu odchovává.
4. Zapsat je možno i ta štěňata, která neodpovídají standardu a nemohou být použita k chovu. Na přihlášce vrhu a v průkazu původu musí mít poznámku "nestandardní". Ve vrhu, kde byla ponechána nestandardní štěňata, není možno opakovaně použít stejné spojení rodičovského páru.
5. Utrácení štěňat musí být prováděno jen v souladu s ustanovením Zákona na ochranu zvířat.
6. Chovatel může požádat na své náklady příslušného poradce chovu o kontrolu vrhu, případně o pomoc při výběru štěňat.
7. Klub stanovuje povinnou kontrolu vrhu příslušným poradcem chovu ve stáří 5-7 týdnů věku štěňat. Za tuto kontrolu vrhu přísluší poradci chovu proplacení cestovních výloh dle vyhlášky. Tuto úhradu provádí chovatel. Poradce chovu vyhotoví zápis o kontrole vrhu, jehož jednu potvrzenou kopii přenechá chovateli.
8. Tetování či čipování štěňat musí být provedeno dle vnitřních směrnic Klubu. Tetovací číselnou řadu si vede klub sám.
9. Chovatel je povinen zaznamenat každý vrh do Knihy odchovů.
10. Prodej štěňat provádí a štěně novému majiteli předává výhradně chovatel, nebo jím pověřená osoba. Je žádoucí vyhotovit písemnou dohodu o předání štěněte.
Veškeré další a zde neuvedené údaje jsou totožné s chovatelským a zápisním řádem ČMKU.

Standard plemene německá doga

21. ledna 2006 v 21:59 | Blanka Filipiová

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE
SECRETARIAT GENERAL: 13, Place Albert I, 6530 THUIN (Belgique)
F.C.I. - Standard Nr.235 / 10.04.2002 / D
ZEMĚ PŮVODU :
Německo
DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU :
13.03.2001
POUŽITÍ:
Společenský, strážní pes a pes pro ochranu
KLASIFIKACE F.C.I. :
Skupina 2 - pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi
Sekce 2.1 - Molossové, dogovití psi
Bez zkoušek z výkonu
KRÁTKÝ PŘEHLED HISTORIE :
za předchůdce dnešních německých dog jsou považováni staří býkohryzové stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu na divočáky. Svojí konstitucí tvoří střed mezi silným mastifem anglického typu a rychlým obratným chrtem. Označení doga nejprve patřilo velkým, silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k žádnému určitému plemeni. Názvy jako ulmská doga, anglická doga, dánská doga, pes na štvaní, pes na divočáky a velká doga později označovaly podle barvy a velikosti různé typy těchto psů. V roce 1878 se v Berlíně rozhodl sedmičlenný výbor nadšených chovatelů a rozhodčích pod předsednictvím Dr. Bodinuse zahrnout všechny výše uvedené variety pod název "německá doga". Tím byl položen základní kámen samostatného německého plemene psů. V roce 1880 byl při příležitosti výstavy v Berlíně sestaven první standard dogy, který od roku 1888 spravuje "Deutscher Doggen - Club 1888 e.V", a který byl během let opakovaně upravován. Jeho dnešní forma odpovídá požadavkům F.C.I.
CELKOVÝ VZHLED:
německá doga spojuje ve svém ušlechtilém zjevu velikost, sílu a harmonickou stavbu těla s hrdostí, sílou a elegancí. Díky substanci, spojené s ušlechtilostí, harmonií vzhledu, dokonalým proporcím jednotlivých linií a především díky mimořádně výrazné hlavě, působí doga na pozorovatele jako ušlechtilá socha. Doga je Apollem mezi psy.
DŮLEŽITÉ PROPORCE:
stavba těla je téměř kvadratická; to platí obzvláště u psů. Délka trupu (vrchol hrudní kosti až vrchol sedací kosti) by neměla u psů přesahovat kohoutkovou výšku o více než 5 %, u fen by ji neměla přesahovat o více než 10 %.
CHOVÁNÍ / POVAHA:
přátelská, milá a svému majiteli velmi příchylná, obzvláště k dětem; vůči cizím zdrženlivá. Žádoucí je sebevědomý, neohrožený, lehce ovladatelný, učenlivý společenský a rodinný pes s vysokým prahem vzrušivosti, bez projevů agresivního chování.
HLAVA:
MOZKOVNA:
Lebka: v souladu s celkovým vzhledem, dlouhá, štíhlá, výrazná, markantní, dobře řezaná (zvláště partie pod očima); nadočnicové oblouky dobře vyvinuté, aniž by však vystupovaly. Vzdálenost špičky nosu od stopu a stopu od slabě vyjádřeného týlního hrbolu by měla být pokud možno shodná. Horní linie tlamy a mozkovny by měly probíhat paralelně. Při pohledu zepředu musí hlava vypadat štíhle, přičemž hřbet nosu by měl být pokud možno široký a lícní svaly by měly být pouze lehce naznačeny, v žádném případě nemají zřetelně vystupovat.
Stop: Zřetelně vyznačen
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba:
dobře vyvinutá, spíše široká než kulatá, s velkými nosními otvory. Nosní houba musí být černá s výjimkou černobíle skvrnitých dog. U nich je černá nosní houba žádoucí a toleruje se černě skvrnitá nebo masově zbarvená nosní houba. U modrých psů je nosní houba antracitově zbarvená (zesvětlená černá).
Tlama:
by měla být hluboká a pokud možno pravoúhlá. Koutky tlamy dobře znatelné. Tmavě pigmentované pysky. U černobíle skvrnitých dog se tolerují pysky s neúplnou pigmentací nebo pysky masově zbarvené.
Čelisti / zuby :
dobře vyvinuté široké čelisti. Silný, zdravý a úplný nůžkový skus (42 zubů podle běžného zubního vzorce).
Oči:
středně velké, s živým, chytrým a přátelským výrazem. Pokud možno tmavé, mandlového tvaru s dobře přiléhajícími víčky. U modrých dog jsou přípustné poněkud světlejší oči. U černobíle skvrnitých dog se tolerují světlé oči nebo oči různých barev.
Uši:
Přirozeně visící, vysoko nasazené, středně velké, přední okraj přiléhá k líci.
KRK:
dlouhý, suchý, svalnatý. Dobře vyvinutý v nasazení, k hlavě se lehce zužuje, linie šíje je lehce klenutá. Krk je nesen vzpřímeně, přitom je poněkud skloněn kupředu.
TĚLO
Kohoutek:
nejvyšší bod silného těla. Je tvořen hřebeny lopatek, které přesahují trny obratlů.
Hřbet:
krátký a pevný, jeho téměř rovná linie nepatrně klesá směrem dozadu.
Bedra:
lehce klenutá, široká, silně osvalená.
Záď:
široká, silně osvalená, od křížové kosti směrem k nasazení ocasu mírně klesá a plynule přechází v nasazení ocasu.
Hrudní koš:
dosahuje až k loktům. Dobře klenutá žebra sahají daleko dozadu. Hruď dobré šířky s vyjádřeným předhrudím.
Spodní linie a břicho:
břicho směrem dozadu dobře vtažené, s dolní linií hrudního koše tvoří pěkný plynulý oblouk.
OCAS:
dosahuje až k hleznu. Nasazený vysoko a široce, ke špičce se stejnoměrně zužuje. V klidu visí v přirozeném oblouku, při vzrušení nebo v běhu nesen lehce jako šavle, ne však příliš nad linií hřbetu. Kartáč na ocase je nežádoucí.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINA :
Plece:
silně osvalené. Lopatka je dlouhá a šikmo uložená, s nadloktím svírá úhel zhruba 100 až 110 stupňů.
Nadloktí:
silné a svalnaté, dobře přiléhající; mělo by být poněkud delší než lopatka.
Loket:
nevytáčí se ven ani dovnitř.
Předloktí:
silné, svalnaté, při pohledu ze strany i zepředu naprosto rovné.
Zápěstí:
silné, stabilní, od struktury předloktí se odlišuje pouze nepatrně.
Nadprstí:
silné, při pohledu zepředu rovné, při pohledu ze strany směřuje pouze nepatrně kupředu.
Tlapy:
okrouhlé, vysoko klenuté a s dobře uzavřenými prsty (kočičí tlapa). Drápy krátké, silné, co nejtmavší.
PÁNEVNÍ KONČETINA:
celá kostra pánevní končetiny je pokryta silnými svaly, záď, kyčel a stehno jsou široké a oblé. Silné, dobře osvalené pánevní končetiny stojí při pohledu zezadu paralelně s hrudními končetinami.
Stehno:
dlouhé, široké, velmi svalnaté.
Koleno:
silné, stojící téměř svisle pod kyčelním kloubem.
Bérce:
dlouhé, zhruba stejné délky jako stehno, dobře osvalené.
Hlezno:
silné, stabilní, nesměřuje ani dovnitř, ani ven.
Nadprstí:
krátké, silné, stojící téměř kolmo k podložce.
Tlapy:
okrouhlé, vysoko klenuté a s dobře uzavřenými prsty (kočičí tlapa). Drápy krátké, silné, co nejtmavší.
KROK:
harmonický, pružný, prostorný, lehce pérovaný, končetiny se musí při pohledu zezadu pohybovat paralelně.
KŮŽE:
těsně přiléhající, u jednobarevných dog dobře pigmentovaná. U černobíle skvrnitých dog odpovídá rozložení pigmentu rozložení skvrn.
OSRSTĚNÍ-SRST:
velmi krátká a hustá, hladce přiléhající, lesklá.
BARVY:
německá doga se chová ve třech samostatných varietách: žlutá a žíhaná, skvrnitá a černá, modrá.
Žlutá:
světle až sytě zlatožlutá, žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Žíhaná:
základní barva od světle až po sytou zlatožlutou s černým, co nejrovnoměrnějším a zřetelně vyznačeným žíháním, probíhajícím ve směru žeber; žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Černobíle skvrnitá (tzv.tygrovaná doga):
základní barva čistě bílá, pokud možno bez všech odstínů, s lakově černými skvrnami, které mají být rozloženy pravidelně po celém těle; jsou nestejné velikosti i tvaru. Nežádoucí jsou šedé nebo nahnědlé skvrny nebo jejich části.
Černá:
lakově černá, bílé odznaky jsou přípustné. K nim patří i plášťové dogy, u nichž černá pokrývá tělo jako plášť, a tlama, krk, hruď, břicho, končetiny a špička ocasu mohou být bílé, a dogy s bílou základní barvou a velkými černými plotnami (plotnové zbarvení).
Modrá:
čistě ocelově šedá, bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.
VELIKOST:
Kohoutková výška: psi nejméně 80 cm feny nejméně 72 cm
CHYBY:
každá odchylka od uvedených bodů by se měla posuzovat jako vada, jejíž hodnocení by mělo být v přesném poměru se stupněm odchylky. To platí především pro následující odchylky :
Celkový vzhled:
chybějící nebo nedostatečně vyjádřený pohlavní výraz, chybějící harmonie, přílišná lehkost, přílišná těžkopádnost.
Povaha:
chybějící sebevědomí, nervozita, nízký práh vzrušivosti
Hlava:
linie hlavy neprobíhající paralelně, jablkovitá hlava, klínovitá hlava, příliš málo vyjádřený stop, silně vyjádřené lícní svaly.
Tlama:
špičatá, chybějící pysky, příliš volně visící pysky (letmé pysky). Hřbet nosu konkávní (sedlovitý), konvexní (klabonos jako u ovce) nebo spadající (orlí nos).
Čelisti / zuby:
všechny odchylky od kompletního chrupu (toleruje se pouze chybění zubů P1 v dolní čelisti); nepravidelné postavení jednotlivých řezáků, dokud je zachována většina zámku skusu; příliš malé zuby.
Oči:
volná víčka, příliš červené spojivky; světlé, bodavé, jantarově žluté oči; u jednobarevných dog vodnaté oči nebo oči různých barev. Oči uložené příliš daleko od sebe nebo "šikmé" oči. Vystupující nebo příliš hluboko uložené oči.
Uši:
nasazené příliš vysoko nebo příliš nízko, odstávající do stran nebo ploše přiléhající.
Krk:
krátký, tlustý krk, jelení šíje, příliš mnoho volné kůže na hrdle nebo lalok.
Hřbet:
spadající hřbet, kapří hřbet, příliš dlouhý hřbet, směrem dozadu stoupající hřbetní linie.
Záď:
silně spadající nebo vodorovně uložená.
Ocas:
příliš silný, příliš dlouhý nebo příliš krátký, příliš nízko nasazený, nesený příliš vysoko nad hřbetní linií, ve tvaru háku nebo nesený stočený do kroužku či vychýlený ke straně. Potlučený, na konci zesílený nebo kupírovaný ocas.
Hrudní koš:
plochá žebra nebo sudovitě klenutá žebra, chybějící šířka nebo hloubka hrudníku, příliš vystupující hrudní kost.
Spodní linie:
příliš málo vtažená linie břicha; nedostatečně zatažené mléčné žlázy.
Hrudní končetina:
nedostatečné úhlení. Lehké kosti, slabé osvalení. Postoj jiný než zcela svislý.
Plece:
volné, příliš těžké. Strmě uložený list lopatky.
Lokty:
volné, vbočené nebo vybočené.
Předloktí:
zahnuté. Zesílení nad zápěstním kloubem.
Zápěstí:
naběhlé. Podstatně ustupující nebo přesahující.
Nadprstí hrudní končetiny :
postavené příliš šikmo nebo příliš strmě.
Pánevní končetina:
příliš otevřené nebo příliš uzavřené úhlení. Kravský postoj, příliš úzký nebo sudovitý postoj.
Hlezno:
naběhlé, nestabilní.
Tlapy:
ploché, dlouhé, rozevřené. Paspárky.
Krok:
příliš málo prostorný, vázaná akce, častý nebo stálý mimochod, nedostatečná souhra v akci hrudních a pánevních končetin.
Srst:
patrová srst, tupá srst.
Barvy:
Žlutá: žlutošedá, žlutomodrá, plavě žlutá nebo špinavě žlutá barva.
Žíhaná: základní barva stříbrně nebo plavě žlutá; slité žíhání.
Černobíle skvrnitá: základní barva modrošedě kropenatá, větší podíl žlutošedých nebo modrošedých skvrn.
Černá: odstín žluto-, hnědo- nebo modročerný.
Modrá: žlutomodrá nebo černomodrá barva.
TĚŽKÉ VADY
Povaha:
bázlivost.
Čelisti / zuby:
klešťový skus
Oči:
ektropium, entropium.
Ocas:
vrozeně zlomený ocas.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
Povaha:
Agresivita, kousání ze strachu
Nos:
Játrově zbarvený, rozštěp nosu
Čelisti / zuby:
předkus, podkus, zkřížený skus
Barvy:
žluté a žíhané dogy s bílou lysinkou, bílým obojkem, bílými tlapami nebo "punčochami" a bílou špičkou ocasu. Modré dogy s bílou lysinkou, bílým obojkem, bílými "punčochami" nebo bílou špičkou ocasu. U černobíle skvrnitých dog: bílá barva bez černých skvrn (albíni) stejně jako hluché dogy; takzvaní porcelánoví tygři (kteří mají převážně modré, šedé, žluté nebo žíhané skvrny); takzvaní šedí tygři (ti mají černé skvrny s šedou základní barvou).
POZN.: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata zcela spuštěná do šourku.
 
 

Reklama